Představím se vám

10. dubna 2009 v 23:45 | x |  já ,,Kůň,,

,,Jsem kůň - HŘEBEC,,


Já a moje znamení - narodil jsem se 10.10.2002


Váhy - Sluneční znamení

Narození: (22.9.) 25.9. - 22.10. (24.10.)
Živel: Vzduch
Vládce:: Venuše
Kov: Měď
Přednosti: Diplomacie
Slabiny: Nerozhodnost

Váhy jsou sedmým znamením zvěrokruhu a jsou základním vzdušným znamením, které vládně planetě Venuši. Venušin vliv na psychiku těchto koní je evidentní, protože jsou přirozeně krásní a vyrovnaní. Tito koně jsou také přirozeně přesvědčiví a šarmantní. Více než cokoliv jiného, chtějí být tito koně oblíbení a budou se snažit být ve vhodnou dobu s každým. Váš kůň-váha půjde aktivně takovou cestou, aby dosáhl přátelského vztahu. Je důležité dělat činnosti společně, protože to koni dává pocit společnosti. Při budování partnerského vztahu s koněm-váhou musíte přijít s jeho reálnou podobou, protože váhy jsou od přírody nerozhodné. Takže se dá předpokládat, že budete stále prosazovat své záměry. Tito koně budou cítit ve vaší společnosti jistě, když budete ve vztahu rozhodovat. Váš kůň-váha se podřídí, aby se vám zavděčil a přizpůsobí se vašim přáním. Je důležité, aby jste si to uvědomili a vážili si toho a jednali s ním poctivě a spravedlivě. Tito koně se budou snažit hledat v čemkoli rovnováhu. Jako váhy, vládnou tito koně ledvinám a bederní části trupu, proto jsou tito koně na tuto oblast hákliví nebo mají s klony ke zdravotním potížím s ledvinami.





Začátek mého života
Jsem docela obyčejný kůň,jakých jsou tisíce.Né že bych na sebe nebyl hrdý,vždyť jsem pravý nefalšovaný hřebec a mám docela slušný původ.
Narodil jsem se veliké žluté kobylce,můj táta byl hnědák.A já mám barvu po svojí mámě.Tím jsem svojí majitelce udělal velkou radost, protože jsem se narodil žlutý.Nevím proč, ale jí se tahle barva líbí.Mě je to spíš jedno.Docela mě těší, že nejsem černej.V létě to musí být utrpení.
Když jsem byl malý,lítal jsem se stádem po velikých pastvinách a stále jsem se s někým pošťuchoval.Bylo to fajn. Jsem od narození hodně hravej.A taky rád stále něco dělám. Nesnesu jen tak někde stát a koukat.Jako hříbě mi do boxu k mámě a ke mě vždycky šouply nějaké hračky.Jednou to byla petlahev na provázku, potom zas stará bota, míček nebo staré koště.Postupně mi takhle v boxu viselo několik věcí a s těmi jsem se rád přetahoval nebo je strhával na zem.Taky jsem rád tahal ty lidi, co ke mě chodili,za rukávy nebo za kalhoty a děsně se mi líbilo, jak vejskali, když jsem zatahal zubama.A začli říkat, že koušu. To já si ale jen hrál. Postupně se ale několika málo lidem podařilo přijít na to, jaký ve skutečnosti jsem. Ten zbytek si o mě dělal mylné představy.
A tak se to se mnou nějak táhne dál. Moje první oblíbená pečovatelka se někam ztratila a už ke mě nechodila. Měl jsem ji rád- a ona mě taky. Nechal jsem ji drbat mě na bříšku i když tam jsem trochu lechtivý.Drbala mě , čistila a ošetřovala tak hezky příjemně a já jsem se těšíval na její příchody.
Přišla doba dospívání.
čekala mě doba odchodu od stáda, kde jsem prožil více jak rok a půl svého života.Potom,co odešla moje oblíbená pečovatelka
,byla tohle pro mě druhá velká rána. Srdíčko mě bolelo, protože jsem už nechodil se svojí mámou, ani se svými dobrými kamarády, kteří mě nechali štípat je do boku ,navzájem jsme si opláceli různé šťouchance.Tahle doba pro mne zkončila nenávratně.
Nedovedl jsem si představit, jaká změna mě bude čekat.Proč to muselo zkončit?
Kdo mi to kdy vysvětlí.Vždyť jsem nikomu nic neprovedl, choval jsem se jen jako mladý a hodně hravý kůň.A taky mě už zajímaly ty pěkné klisničničky,rád jsem je chodil očuchávat, ale oni mě většinou vyháněly.
A tak jednoho dne moje majitelka rozhodla, že to tak dál nepůjde a že v mém životě nastane velká změna. Netušil jsem, že to bude změna na dlouhou, předlouhou dobu.Ta změna začala tím, že mě oddělili od mojí mámy.Né že bych tohle nesl těžce, vždyť jak dlouho jsem ji už nepotřeboval a lítal všude bez ní,-ale nemohl jsem ani za celou svojí partou kamarádů.Ve stáji mě postavili vedle druhého, staršího hřebce. Říkali mu Markýz.Byl na mě dost vulgární. A s ním jsem se měl zkamarádit?Vždyť mi nedával najevo nic jiného, než že on tu je pan Někdo a já jsem jen malej a hloupej.
Měli jsme spolu chodit do výběhu.Teda pastvina to nebyla, to teda ne. Ohrada sice velká, ale žádná tráva , jen takové fousy.Na každý centimetr aby kůň čekal celé dny.Všechno to ten Markýz okousal.První den jsme měli ohradu rozdělenou, nevěděl jsem proč.Chtěl jsem se aspoň s někým přátelit a tak jsem chtěl k němu! Jenže jsem brzo zjistil, že musím být opatrný. Není to kůň na hraní, ale dospělý hřebec, který mě hned naznačil, že s dotěrným hraním si na něho nepřijdu.Rychle jsem se stáhnul nazpátek, sklopil uši a couvnul. Začal jse rychle přežvykovat a prosil jsem ho, aby mi neublížil. Markýz ale byl chytrý zkušený hřebec a brzo pochopil, že mu nemohu konkurovat. Začal mě přijímat a nechal mě k sobě přijít.Ale hnedka mi zase naznačil, že pro mě je nedotknutelný.Alespoň tak dlouho, jak on sám bude chtít. Žádné hraní ani povídání, natož pošťuchování. Jen když něco z toho bude chtít on.Jinak to zkončilo bolestivým kousancem nebo kopancem.
Dlouhou dobu měl nade mnou markýz převahu.Ve výběhu jsme už chodili spolu,ale nemohl jsem si k němu dovolit tolik,co dříve ve stádě k valachům a někdy i ke kobylkám.Ty byly dost často mrzuté a nenechaly se vyprovokovat ke hraní.Nyní jsem byl já ten nejslabší ve společenství nás dvou hřebců.Stejně mě to ale nedalo a Markýze jsem provokoval.Takový už prostě jsem.Dělám to protože to jednoduše nemohu vydržet.Mám v sobě tolik chuti stále něco dělat.Ne jen tak stát v ohradě a koukat co se kolem děje.A tak když byl poblíž Markýz,tak jsem na něho skočil nebo ho začal tahat za ohlávku a z toho vznikaly menší či větší souboje.Zprvu jen takové nevinné,to jsem nepřestal,dokud se Markýz aspoň neunavil.Sílu jsem na něho zatím neměl,nezkoušel jsem zvítězit.Stačilo mi, že jsem se unavil a něco se dělalo.Utekla i dlouhá chvíle v ohradě.Tou dobou už se o mě začala starat moje panička.Do té doby jezdila a běhala stále kolem jiných koní, protože je musela krotit a obsedat.Nikdo jiný si na to netroufal a tak vždy s každým mladým koněm ztrávila několik prvních měsíců a dávala jim lekce ježdění.Dále ho předala jiné jezdkyni,která už byla tou dobou nejzkušenější a zase přišel na řadu jiný.
Doba obsedání
A teď jsem už pomalu přicházel na řadu já.A díky mojí hodně aktivní povaze mě stejně nikdo jiný opečovávat nechtěl.Začali jsme s pokládáním sedla na záda.Deku už jsem znal,protože mi ji dávali,když jsem byl hodně mokrý, tak to šlo všechno docela hladce.Nechtěl jsem protestovat,všechno nové mě spíš zajímalo.A pak za mnou také chodil pán od plemenářů.On u nás jezdil na jiných koních a také dříve na mém tatínkovi.A tak mě brával na krátké procházky po okolí.Byli jsme se podívat u něho doma u paneláku,také na fotbalovém hřišti,u nádraží a nejradši jsem chodil na louky za stájí, kde jsem se mohl chvilku i popásat.Když jsem si zvykl na sedlo, došla řada i na obsednutí.Nedělal jsem drahoty,nechtěl jsem nikomu ubližovat.Jen jsem si musel zvyknout na tu váhu na sobě.Občas se mě pletli nohy a taky jsem trochu zakopával a byl jsem brzo unavený z toho nošení.Ale zase jsem byl zvědavý na všechny nové věci, které nás mohou potkat na cestách po okolí.Nechodili jsme moc daleko a nikdo mě ani moc nehonil.Mám pocit, že moje panička vždycky dobře věděla, že už jsem unavený.A taky jsem to někdy jen tak zkoušel,abych se mohl napást. Dávala mě hodně volnosti, a mě bavilo s ní pracovat.Dovolila mi zkončit s prací ve chvíli, kdy jsem už skoro nemohl.Bylo to pro mě zase spousta nového.Začala nová komunikace s lidmi,-hlavně s jezdcem v mém sedle.Učil jsem se mnoha novým pokynům,musel rozpoznávat odlišnosti v tom, kdy se po mě něco chtělo udělat a v tom, kdy se jezdec jen tak vrtěl v sedle.Po čase jsem zjistil, že reaguji stále lépe na pokyny, které jsem dostával.Učil jsem se komunikaci a rozuměli si stále líp.Když jsem už pochopil,co se ode mě chce,dělal jsem to rád.Panička na mě stále mluvila tím svým lidským hlasem a já postupně chápal i co znamenají některá slova.Opakovala je hodně často abych si je spojil s některou činností, kterou jsme dělali.Začal jsem chápat, co mám udělat,když se řekne ,,krok,, nebo ,,klus,,a postupně jsem chápal význam mnoha dalších slov.Bylo to hodně těžké pochopit lidi, kteří se vyjadřují ponejvíce mluveným slovem.Je to naprosto odlišné od zvířat, kde se komunikace odehrává spíše posunky a gesty,bez zbytečných zvuků.Koně v přírodě by tak na sebe zbytečně upozorňovali jejich nepřátele.
A tak jsem se učil řeči lidí.
Není nad přirozenou komunikaci.My koně jsme přece jen asi chytřejší než lidé a tak se snažíme porozumět těm dvounohým tvorům a jsme jim vděční už jenom za to, že nám dají jídlo a občas nás podrbou tam, kde se nám to líbí.Nezbývá nám ani nic jiného,protože nám vzali naši volnost a svobodu už dřív, než jsme se narodili.Po dlouhé generace už nejsme sami svými pány a oni nám diktují skoro všechno, co v životě musíme dělat.Tito inteligentní tvorové nemají ani ponětí, jak se chovat ke koním, aby byli spokojení.Z pohledu jejich to snad dělají,-ale,-mají ponětí o tom ,co chceme my? Já myslím, že moje panička tak trochu tuší, co bychom my koníci chtěli.Ale může pro nás něco udělat? Svět lidí je mnohem složitější než ten náš.Já vím, co bych udělal,abych byl šťastný.Moje i její představa o spokojeném životě ve volnosti a svobodě se už dávno a dávno rozplynula příchodem a rozvojem civilizace.Lidi kolem sebe vytvořili hradby ,mantinely a zdi, které nepustí nikoho nikam a taky hlavně už je pozdě na jakékoliv změny.Každý další rok nám bude přinášet jenom méně svobody a méně naděje.Ani sebevíc chápající člověk nemůže pro náš návrat k původnímu životu nic udělat.A tak jsem rád, že zrovna já nejsem z těch koní, které má majitel jen proto, aby s nimi kšeftoval nebo je honil za maximálního vypětí sil k co nejlepším výsledkům.Nechci být předmětem,který nosí a vydělává lidem peníze.Nejsem a nechci být tělocvičným nářadím, na kterém se jdou vyřádit paničky z kanceláří, aby neseděli jen a jen na těch svých pomalu tloustnoucích zadcích.Když už mám něco dělat, tak chci mít možnost volby.A tu já dost často dostávám.A tak mě začalo bavit spolupracovat s člověkem.Rád napodobuji všechno, co dělá moje panička.Nemám sice ruce jako ona, ale mám dost šikovný čumák a moje pysky jsou tak citlivé,že jimi mohu ruku nahradit.Dělám to, co vidím a opětuji její náklonnost tou svojí.Byla doba, kdy nebyla schopná pochopit moje dobré úmysly .A já někdy také nechápal, co se mnou dělá.Například když zvedla ruce , tak jsem si myslel, že si jdeme hrát.A zvedal jsem se také na zadní.Ale pak jsem pochopil, že mi jenom šla očistit krk nebo hlavu.A když mi u toho koukala do očí, bral jsem to jako výzvu k souboji.Už i ona začíná chápat, že to nejsem jenom já, kdo se má učit rozpoznávat signály.Někdy jsou naše signály naprosto opačné než lidské a může docházet k nedorozumění.A nedej bože že nás, koně ,ještě pak za tuto jejich nechápavost lidé mlátí nebo na nás řvou. BRRR...Řev teda nemám rád.A v tom se také shodneme.
Už bych měl být dospělý.
Rádi teď spolu jezdíme ven do přírody.Je tam chvílema i klid,když tam nezajedou ty odporné motorky a čtyřkolky. Ani mi nevadí,že často jezdím sám.Protože to si to pak mohu i vychutnávat.Častokrát se během jízdy zastavíme a jen tak posloucháme les,ptáky,pozorujeme všechno,co se kolem nás hýbe.Mohu si ukousnout trávu a nehlídáme čas. Je pravda, že jsem stále ještě trošku v pubertě.Jo, někdy mě napadne něco tak veselého, že už se panička přestává smát.Mě pak mrzí, že jsem ji zkazil náladu.Přece jenom jsem radši, když ji mohu rozveselit.A když se mi takový kousek podaří, snažím se ho zapamatovat a znovu ho brzy zase zopakovat.Když se na mě někdy hodně moc zlobí, vždycky pomůže, když vypláznu jazyk a přitisknu jí ho na ruku nebo na tvář.Zlobení se okamžitě změní v smích.Už jsem se naučil pár takovýchto kousků a musím říct, že to opravdu funguje.Máme oba smysl pro humor.
A stále dělám ,,kraviny,,.
Nevím,jestli bych se měl chlubit se vším, co jsem kdy udělal,ono by to na mě vrhalo špatné světlo.A zase by si pár lidí začlo myslet, že jsem zlý.Proč bych měl být? Vždyť jsem hřebec a už takhle se musím hodně ovládat a jsou situace, ve kterých bych se choval úplně jinak .A zase jsem to já, kdo se přizpůsobuje lidem.Oni nám zas tolik ne.Proč bych si nemohl zařechtat na kobylku, která jde kousek ode mě? Vím, že bych se měl někdy víc ovládat, aby mi panička nemusela ukazovat zdvižený bičík nebo ruku.Musím v sobě hodně potlačovat svoji přirozenou touhu a tak se snažím na sebe alespoň upozornit. Předvést se s krásně napnutým tělem se zdviženou hlavou a ladným houpavým krokem.Vím,že víc nesmím,panička hlídá mé touhy a drží mě zkrátka.Hlídáme se navzájem,protože já bych se nedal dlouho krásnou klisničkou přemlouvat pokud bych měl k tomu možnost.Dokonce jsem si jednu i vyhlédl.Je celá černá a je moc krásná.Každý černý kůň mi ji připomene a to se pak naparuju.Dokonce i venku na vyjížďkách, když jsem uviděl černé auto na silnici, tak jsem si na ni vzpoměl a začal se ržáním divočit.No, kdo ví, jednou si mě možná všimne.
AŽ NA NI HODÍM OKEM
 


Aktuální články

Reklama