Choroby zvýrazněné civilizací

13. května 2009 v 0:37 | x |  O zdraví

Některé choroby koní mají civilizační charakter

V našich představách je kůň velké a silné zvíře, ale vždy tomu tak nebylo.

Historie tohoto druhu sahá cca 60 miliónů let nazpátek. Kůň se vyvinul ze stepního zvířete velikosti středního psa, žijícího ve stepích Asie, odkud se rozšířil i do Evropy a v době po Kolumbovi i do Ameriky. Tam se také začal volně množit. Dnes se však objevuje teorie, že kůň nebo jeho předek žil i v Americe, kde nejprve vyhynul a opět se do ní s Evropany vrátil. Ti koně, kteří dnes žijí na americkém kontinentu, tam byli dovezeni Španěly a zdomácněli. Zásluhou člověka se kůň objevil prakticky všude na zeměkouli. Potravním typem je to býložravec. Jeho charakterové vlastnosti jsou dány tím, že je a vždy byl kořistí. Jeho nejdokonalejší obranou je útěk. Je-li však zahnán do úzkých, začne bojovat. Není-li uvězněn, žije v komunitě stáda, které mu skýtá bezpečí a určuje jeho společenské postavení. Uspořádání stáda má matriarchální charakter. Stádu vládne vedoucí klisna, která řeší prohřešky proti stádové etice a vede k poslušnosti všechny členy stáda. Nemusí to být nutně ta nejstarší klisna, ale je to ta, která má největší autoritu. Hřebci jsou pouze na ochranu a na plození. Jen jeden hřebec však bývá plemeník stáda, který jednotlivé klisny ve stádu oplodňuje. O své postavení musí s ostatními hřebci tvrdě bojovat.

Stádo se dále dělí do dvojic. Z bezpečnostního hlediska to má velký význam, protože oba koně tak "mají krytá záda" před případným útočníkem. Dvojice se drží na pastvině blízko sebe a když odpočívají, tak stávají u sebe zrcadlově. Jeden stojí hlavou u zádě druhého koně a vzájemně se ovívají ohony. Je to praktické nejen kvůli mouchám. Čtyři oči vidí více než dvě a to i v mrtvém úhlu za zádí. Postavení jednotlivých dvojic ve stádě je dáno postavením silnějšího nebo výše postaveného zvířete z dvojice. Druhý kůň ve dvojici se jaksi veze ve společenském postavení. Typickou dvojici vidíme na obrázku 1.
obr.1
Vidíme, že rozestavení obou koní je skutečně takové, že si vzájemně vidí za záda a to jim umožňuje okamžitě reagovat na blížící se nebezpečí. Jejich první reakcí je, jak jsme už řekli, útěk. Zavřeme-li koně do omezeného prostoru, jako je například box, tak u mnohých koní instinkty nedovolí, aby se zklidnili a jsou tak odkázáni k životu ve stálém stresu. Mnohdy jsou v boxu nebo stání i uvázáni. V malém uzavřeném prostoru jsou v úzkých a protože nemohou utéci, tak někdy útočí. Koně ostatně na úvazek ani nepatří. Je to velmi nebezpečné. Když kůň zpanikaří, tak se snaží utéci, jak mu velí přirozený pud a je schopen se velmi vážně zranit i přes bolest, kterou mu úvazek působí. (Agresivní chování také bývá způsobeno prohřešky ve výchově člověkem.). Kůň zkrátka není pes, kterého stačí vyklepat za obojek.
V jedné stáji jsem zažil koně uvázané na štontě na závaží. Žrádlo dostávali do žlabu do výše asi metr až metr dvacet a seno do jeslí ve výši zhruba sto šedesát až sto sedmdesát centimetrů. Podlaha byla vyspádována směrem dozadu, takže celodenně stáli na nakloněné ploše. A to zeť majitele byl vysokoškolsky studovaný odborník přes koně. No nic. Ve světě koní se dělá ze zažitých zvyklostí hodně omylů.
Soužití s člověkem
Od prvopočátků svého soužití s člověkem byli koně mnoho staletí chováni v ohradách. Přes den pracovali a v noci se pásli. Sedláci přijeli s koněm večer domů, vzali koně k potoku nebo rybníku, nechali ho brouzdat vodou a pak ho vyvedli na noční pastvu. To mělo svůj pádný důvod. Prospívalo to jejich kopytům, zažívání a metabolizmu. Žaludek koně a zažívací trakt je uzpůsoben na kontinuální přísun potravy. Koně vlastně, když mají tu možnost, tak stále žerou. (obr. 2.) Vidíme to nejen z malého obsahu žaludku a skladby střev, ale i z pozoruhodné absence žlučníku. Kůň totiž ve svých přirozených podmínkách, kdy se prakticky nepřetržitě pase, žlučník nepotřebuje. K trávení mu stačí malé množství žluči, které nepřetržitě přitéká z jater. Je to odlišné od člověka a nebo jiných zvířat, kde slouží žlučník jako zásobárna žluči, která se využije až v okamžiku, kdy se něco uvaří nebo uloví. To je důvod, proč nemůžeme akceptovat praxi, kdy jsou koně nárazově krmeni jen dvakrát a nebo třikrát denně. Bez dostatečného množství žluči zůstává část potravy nedokonale natrávena. Je-li podávána v nárazových dávkách, kůň v mezidobí hladoví a když se dostane ke žrádlu, tak se přejídá. To může také vést k ukládání tukových zásob a kůň tloustne. Nebo naopak vše neztráví a je špatně krmitelný. Na tloustnutí se negativně podílí i nedostatek pohybu. Další problém je to, že do tlustého a slepého střeva se při časově omezeném přísunu potravy dostává nárazově velké množství tráveniny, která zde může snadno zkvasit a nebo se v ní přemnoží určité bakterie a kůň je náchylnější ke kolikám. Přerušováním přísunu potravy se totiž mění i přirozený cyklus vyprazdňování střeva.
V době hradištní, to je cca v šestém století po Kristu, se kůň dostává na opevněná sídla. Kůň je zde využíván hlavně pro vojenské a dopravní účely, na rozdíl od užití v zemědělství. Výrazně se tím mění i jeho životní podmínky. Je v prostoru hradiště zavírán do stájí či malých ohrad a člověk se snaží změnit jeho stravovací cykly a pracovní nasazení v souladu s životním rytmem a potřebami opevněného území. To má však některé nedobré dopady na zdravotní stav koní. Mění se stravovací cyklus, kůň stojí na podestýlce, která kopyta vysušuje a do které kálí. Rozkládající se výkaly se částečně mění na čpavek. V první řadě tím trpí hlavně kopyta, která začínají přesychat a ztrácejí svojí pružnost. Čpavek však také naleptává sliznici dýchacích cest se všemi negativními důsledky.
Kopyta v tomto prostředí začala praskat a nadměrně se opotřebovávala. V archeologických vykopávkách z této doby nalézáme první spony na prasklou rohovinu a první podkovy. Někteří autoři datují vznik podkov dokonce ještě cca o tisíc let dříve a přisuzují je Keltům. Není na tom nic překvapivého, protože právě Keltové stavěli svá opida na nepřístupných ostrozích v záhybech řek, kam brali i své nejduchovnější zvíře a tím byl kůň.

obr.2

Podkování je pohodlné, ale je to do jisté míry vytloukání klínu klínem. Podle studií provedených paní MVDr. Hiltrud Strasser, ředitelkou kopytní kliniky u Lipska, to vede k fixaci kopyta a je vyřazena z činnosti jeho další funkce, kterou je doplňková krevní pumpa. Srdce koně je příliš malé na to, aby stačilo zásobovat krví a kyslíkem tak mohutné tělo. Aby kůň mohl bez obtíží žít, některé cévy procházejí středem určitých svalů a při pohybu jsou stlačovány, to podporuje krevní oběh zvláště v končetinách. Podobně i kopyta jsou též dalšími přídavnými pumpami. Mechanizmus je následující: kopytní škára, která je mezi kopytní kostí a kopytní stěnou, působí jako krevní rezervoár. Při nášlapu nepodkovaného kopyta se jeho stěna rozepne a do houbovité struktury škáry se nasaje krev. Při odlehčení nohy při kroku nebo přešlapu se kopytní stěna opět smrští do klidové polohy a vypudí svým tlakem z kopytní škáry krev zpět do oběhu. Můžeme si to představit, jako když zmáčkneme koupací houbu. Tento mechanizmus působí nejen na krev, ale i na lymfu. Podle provedených studií na veterinární klinice v Ženevě, kopyto vypudí kolem 1,5 dcl krve na jedno přešlápnutí.
Možná, že sami máte zkušenosti, že vašemu koni otékají nohy jen přes noc, když stojí v boxu. Je to způsobeno právě nedostatečným krevním oběhem a odvodem lymfy v důsledku podkování a nedostatkem pohybu. Lymfatické řečiště nemá žádnou pumpu a tak tok lymfy je podmíněn jen prací svalů a kopyt. To je jeden z důvodů, proč koním stojícím v boxu nohy tak často otékají. Při elelktroakupunkturním vyšetření (EAD) je patrné, že většina podkovaných koní a koní ustájených v maštali má problémy na akupunkturní dráze oběhu, pod kterou se skrývá krevní a lymfatický oběh. Ne vždy nohy otékají, ale tato dráha je oslabena vždy.
Dalším problémem je odbourávání kyseliny mléčné, která se ve svalech tvoří při anaerobní práci. Jistě znáte stav, kdy si jdete třeba zaběhat nebo po těžší práci a pak vás bolí svaly. Tato bolest souvisí právě s nahromaděním kyseliny mléčné. Stejnou bolest cítí kůň po fyzickém výkonu. Tato kyselina se nejlépe odbourá zase pohybem a zvýšeným příjmem tekutin. Když tedy s koněm pracujete více než dvacet minut anaerobně, měli byste jej po skončení práce nechat volně vypohybovat úměrně délce zátěže. Kůň, má-li tu možnost, si sám určí, jak dlouho potřebuje být v pohybu. Pokud jej zavřete do stáje, tak začne trpět svalovými bolestmi a může i odmítnout příště pracovat, pokud bolesti ještě nepřešly. Na toto musíme dbát zvláště u koní při jejich sportovním využití. Nedávno se na mě obrátila jedna slečna, že má dostihového koně, který občas odmítá pracovat a že mu natékají nohy. Ptal jsem se jí, jakou má kůň rehabilitaci po dostizích a ona se tvářila nechápavě, co tím prý myslím. "Kůň přece po závodech má být v klidu v boxu a má se co nejméně hýbat, aby mohl přes týden dostatečně čerpat energii, aby ji za krátký čas dostihu pak zase rychle vydal." Cítila se dotčeně, když jsem se jí ptal, jestli někdy viděla vrcholového sportovce, který se přes týden válí u televize a v neděli udělá světový rekord? Bohužel i tato praxe je někdy vidět a je myšlena vážně.
Tak a teď to shrňme.
Co všechno může čekat koně, který je "standardně" ustájen podle současných zvyklostí. Zdůrazňuji slovo "může", protože to závisí na mnoha dalších faktorech, co se z toho nakonec vyvrbí. Kůň stojící v boxu nemá dostatečný pohyb a tím je zhoršen jeho krevní oběh a odtok lymfy. V důsledku toho je náchylný k otokům končetin. Dýchá vzduch znečištěný bakteriemi a plísněmi, to přetěžuje jeho imunitní systém a kůň je náchylnější k infekcím a nebo trpí alergiemi. V boxu je oddělen od ostatních koní a nebo se k nim dostává jen minimálně a je narušeno jeho sociální cítění a stádový pud. Trpí tím jeho psychika a mohou se objevit zdravotní problémy mající psychosomatický původ. Z holistického pohledu je narušen hlavně okruh ledvin, pod který spadají mezi jiným klouby. Kůň nemá kontinuální přístup k potravě podle potřeby a nastávají problémy z narušeného trávení a metabolizmu. Strava je často průmyslově upravena. Kůň bývá podkován a to opět narušuje krevní a lymfatický oběh a tím dochází ke změnám nejen na končetinách, ale i na úrovni anatomických orgánů. Ve stáji choulostiví a přesto jsou někteří koně i v zimě stříháni. Jejich dekování ve stáji nebo na pastvině ještě více přispívá k zchoulostivění a zmenšuje či mění přirozený teplotní gradient mezi povrchem a vnitřkem těla. To vede k přehřívání koně a ten snáze může dostat zápal plic, jako důsledek nepřirozené tepelné regulace.
Tak tohle všechno dokážeme my lidé natropit přehnanou a nepřiměřenou péčí a nepochopením přirozených životních podmínek koní. Někdy sice hovoříme o přirozené komunikaci s koněm, ale v jejím rámci bychom s ním měli komunikovat i v otázkách jeho životních podmínek.
text a foto: ing. Tomáš Sychra
 


Aktuální články

Reklama