Vývojová řada -přehled

13. května 2009 v 9:44 | x |  Z historie koní

Vývojová řada koně
  • eocén: Hyracotherium
  • oligocén: Mesohippus
  • miocén: Merihippus
  • pliocén: Pliohippus
  • pleistocén: Equus

Eohippus

Předky všech kopytníků byli pravděpodobně členi vymřelého řádu Condylarthra, jenž obýval naši planetu před 75 milióny let. Byla to zvířátka velká asi jako pes, která měla na krátkých nohách ještě pět prstů zakončených malými kopýtky. Nohy Eohippa o patnáct miliónů let později vypadaly už jinak. Na předních nohách byly čtyři prsty, na zadních jen tři. Odhaduje se, že nejstarší prakoník vážil průměrně asi pět a půl kila a v kohoutku byl vysoký 36 cm, velikostí se tedy blížil lišce nebo menšímu psu. Barvu a typ srsti samozřejmě neznáme, ale je možné, že připomínala srst jelena a byla tmavá se světlejšími skvrnami, což je vhodné ochranné zbarvení lesních zvířat. Prostředí má totiž ve vývoji určující roli:neustále se mění a zvířata se musí přizpůsobovat novým podmínkám, mají-li přežít. Víceprstá chodidla s pohyblivými prsty a příbuzenské vztahy k tapírům prozrazují, že Eohippus žil v místech s měkkou bahnitou půdou, podobnou nížinné džungli nebo pobřeží stojatých vod. Díky roztažitému chodidlu se zvíře mohlo pohybovat po bořivém podkladu. Památkou na zmizelé prsty druhý a čtvrtý jsou patrně rohovité útvary na zadní straně spěnkového kloubu, tzv. ostruhy, po prvním zbyly tzv. kaštánky.Ani oči ani zuby tohoto prakoně nepřipomínali dnešního koně. Zuby mohly docela dobře patřit praseti nebo opici, bylo jich 44 a výborně se hodili k spásání měkkých listů přízemní pralesní vegetace. Eohippus však nebyl sám. Podobné zvíře bylo objeveno i v Evropě a dostala jméno Hyracotherium. Podařilo se prokázat, že v té době tvořili Evropa a Severní Amerika jeden kontinent a že oba nálezy lze zařadit do jednoho rodu. A protože Hyracotherium bylo popsáno dříve, je jméno Eohippus dnes neplatným synonymem




Mesohippus a Miohippus


Nejstarší prakoníci měli mnoho více či měně úspěšných potomků. K nejúspěšnějším rodům patřili v následující epoše, oligocénu (před 40 až 25 milióny lety) dva, Mesohippus ze spodního a středního oligocénu a pokročilejší Miohippus ze svrchního. Oba byli větší, měli delší nohy a chrup vyvinutý ke žvýkání rozmanitější, ale stále ještě měkké potravy. Na všech nohách měli po třech prstech a největší váhu již nesl ten prostřední z nich. K přelomu ve vývoji koní došlo v miocénu, období, které trvalo od 25 do 10 miliónů let před naší érou a počítá se již k mladším třetihorám. Tehdy se změnilo podnebí, pralesy vymizely a jejich místo zaujali bezlesé pláně a stepi porostlé tuhými travinami. Kůň se novým podmínkám přizpůsobil změnou chrupu a prodloužením krku, který mu umožnil pohodlněji spásat trávu. Oči se posunuli do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí a včas zpozoroval blížící se šelmu. Nohy se prodloužili, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal plně vyvinutý prostřední prst chráněný mohutným kopytem. Všechny ty změny umožnili koni vyvinout větší rychlost při útěku před nebezpečím.



Equus Caballus


První ze široké palety vymřelých koní, kteří vskutku stáli na jediném kopytě, byl Pliohippus, který se objevil v pliocénu, asi před pěti milióny lety. Byl to už opravdový kůň a podle všeho byl právě on předkem rodu Equus, jenž vznikl v Americe asi před třemi nebo dvěma milióny let, tedy dříve než člověk. Rod Equus
se díky pevninskému mostu mezi Amerikou Asií rozšířil i do starého světa. Po skončení doby ledové asi před deseti tisíci lety moře zaplavilo pevninský most a kůň na americké pevnině z příčin dosud neobjasněných vyhynul. Znovu se tam objevil a ž po příchodu španělských dobyvatelů. Na počátku lidských dějin žili tři typy divokých koní. Ty se přizpůsobovaly měnícímu se životnímu prostředí a nakonec se staly základem všech plemen domácího koně. Prvním typem byl asijský kůň Převalského, dosud k vidění v ZOO. Lehčí a jemnější byl tarpan obývající ukrajinské a východoevropské stepi a jeho tmavší typ, který byl doma v evropských lesích. Z potomků tohoto typu bylo zrekonstruováno stádo chované v polském Popielnu. Posledním, poněkud sporným typem měl být těžký, pomalý kůň ze severoevropských bažinatých lesů, nazývaný někdy Equus silvaticus nebo robustus, od něhož se odvozují chladnokrevná plemena. Podle zoologů však přízvisko silvaticus, správněji sylvestris patří lesnímu tarpanu (Equus ferus) a podle paleontologů těžký západní kůň nikdy neexistoval. Velcí a těžcí koně vymřelí ještě v době ledové a nikdy nebyli domestikováni.

Divocí koně rozšíření po obrovském území Eurasie byli ovšem velmi proměnliví. Hipologové se domnívají, že ještě před domestikací existovali čtyři typycké poddruhy, dva velké a dva odpovídající poníkům, ale paleontologové zatím existenci žádného z nich nepotvrdili.Pro úplnost: 1. typ měl žít v severozápadní Evropě a podobat se exmoorskému ponymu, druhý větší pony (měl měřit 145 cm) měl obývat severní Eurasii, měl masivnější stavbu a hrubší hlavu a údajně se blížil highladnskému ponymu. Třetí typ měl žít ve Střední Asii a podobat se achaltekinci a čtvrtý, ušlechtilejší, se štičí hlavou, měl být doma v západní Asii a připomínal kaspického poníka. Měl to být hypotetický předek araba.
© copyright 2005 | Chris | all rights reserved
 


Aktuální články

Reklama